Výlet na Nikolajevskou sopku

2.9. (pátek)

Dneska žádný divočiny, v plánu jen nákup a taky kafe, vzhledem k tomu, že Aduš má absťák kavárenského povaleče. Ale když má ten svátek… Kafi předcházelo prolejzání obchodů s oblečením, pač Aduš shání „bundičku.“ Prostě kus oděvu, kterej ani nemusí bejt teplej, ale neprofoukne. O to tady totiž jde. Dny jsou celkem teplé, ale většinou pofukuje dost studený vítr, když tedy vlastníte něco, co neprofoukne, tak jste za vodou. V obchodech jsme ale přišly na to, že pokud bychom sháněly plavky, tak je nejlepší čas, protože letní sezóna je očividně v plném proudu (i když na netu standardně píšou, že teplota přes den je 10°C). Bohužel čas bundiček nadejde nejspíš až v listopadu, takže jsme se museli spokojit aspoň s tím kafem. Snad mi tu Aduš do bundičkové sezóny neumrzne…

Postřehy a objevy:

- Kavárna se jednomu prodraží- za kafe nebo čaj přes stovku- to do toho asi přidávaj zlato nebo nevim…

- Když si na pokladně v obchodě řeknete, tak vám paní prodavačka zadarmo  precizně naskládá nákup do igelitek- škoda, že jsme trochu znevážily její práci, když jsme si hned za rohem většinu věcí přendaly do batohu :-)

3.9. (sobota)

(Poznámka pro maminku a babičku- vzhledem k tomu, že o dnešku píšu, tak jsem ho i přežila (v úplném zdraví)- to jen abyste se u některejch situací neděsily víc, než je nutné :-))

Zase budíček po dvanáctý- co budeme dělat, až začne škola, to vážně netušim. Venku je skoro azůro, včera naplánovaný výlet na Nikolajevskou sopku u našich kolejí může začít. Sopka je celkem výraznej kopec- převýšení 250 metrů- a v zimě na ní funguje lyžařská sjezdovka, takže jdeme obhlídnout terén. Navíc je opravdu krásně a výška kopce slibuje spoustu fotek Krasnojarsku z výšky. Vzdálenost podle mapy odhadujeme na kilometr a půl vzdušnou čarou od našich kolejí, jenže musíme přes les a zahrádkářskou kolonii, takže počítáme s výrazným prodloužením trasy. Nakonec jsme to prostě střihli nejbližší stezkou do lesa, což se kupodivu ukázalo jako opravdu dobrý nápad- nejenže to k našemu překvapení byla kratší a lepší cesta, ale také vedla březovým hájem, do kterého svítilo slunce- no naprostej kýč, ale konečně jsme si připadala jako v Rusku :-). Stezkou jsme došli k spodní stanici vleku a doskočišti můstků. Mno můstky držely pohromadě jen silou vůle, takže by mě opravdu zajímalo, jestli na ně v zimě někdo leze nebo se jen zatím nikdo nedokopal k tomu je zbourat. V zimě nejspíš uvidíme. Když si ale člověk počínal opatrně, tak se na ně po schodech dalo dostat a výhled byl parádní. 

Nad posledním můstkem už pokračovala jen stezka vyšlapaná ve vysoké trávě. Aduš šla první a kochala se výhledem, zatím co já, s jazykem na vestě, upřeně sledovala cestu pod nohama a snažila se dejchat. Díky bohu, za ty dary. Aduš zmiji na cestě nevědomky překročila, zatímco já jsem teda měla nakročeno přímo na ni. Naštěstí jsem si na poslední chvíli všimla, že to asi není jen velká ještěrka a mezi možností šlápnout na ni nebo došlápnout do vysoký trávy, kde se mohla skrývat další, jsem jasně volila variantu číslo dvě. Takže následoval jekot a moje co nejrychlejší cupitání travou zpátky na cestu k Aduš. Zmije sice během toho udělala bleskurychlý pohyb, ale k mé nesmírné úlevě od nás a ne směrem k mému kotníku. Aduš překvapená mým zvukovým projevem se otočila, a když viděla mizejícího hada a uvědomila si, že na něj málem šlápla, začal jekot nanovo. Celkem ji chápu- mě by se snad nic tak hroznýho nestalo, ale Aduš jako těžká vosí alergička by nemusela mít tolik štěstí. Tím jsme se zasekli na mrtvém bodě, pač nechtěla jít dál ani zpátky. Nakonec jsme se rozhodly pokračovat, já šla vepředu, dělala co největší bordel a čekala na Aduš, která kontrolovala každé stéblo trávy. Naštěstí jsme nebyly daleko od asfaltky, která vedla na kopec z druhé strany, a zbytek cesty vzhůru proběhl bez dalších komplikací (poznámka pro příště- zeptat se Kaťi, jestli kromě medvědů náhodou nehrozí i jiné nebezpečí- třeba například hadi).

Po cestě se naskytlo několik vyhlídek, takže desítky panoramaticko-romantických fotek na sebe nedaly dlouho čekat. Nahoře se rozprostírala celkem velká louka, kde jsme se to rozhodly na chvíli zakempit, protože počasí k tomu vyzývalo. Po detailní kontrole jsme se rozvalily do trávy a nasávaly sluníčko, takže máme solidně spálený ksichty. V tom studeným větříku to člověku fakt nepřijde… 

Skoro mě mrzelo, že už se žádná další zmije nekonala. Teď, když už jsem si dávala fakt pozor, bych ji asi zmerčila dřív a místo šlapání na ni bych ji lovila foťákem. Náladu mi spravil alespoň zvědavý Burunduk (zemní veverka), který kolem nás pobíhal a hledal nějakou mňamku. Na rozdíl od těch, co pobíhali po Stolbách, se bez problémů nechal zvěčnit, takže alespoň nějaký úlovek se povedl.

Bylo jesné, že zpátky se jde po asfaltce- sice delší a horší cesta, ale zas žádný zmije a nové výhledy, takže to ušlo. Šly jsme i kolem nového areálu pro biatlonisty- tam se teda Ruské velikášství rozhodně projevilo a směrem ke škole od něj vedla nová široká hustě osvětlená silnice lesem :-). Na šťastné zakončení cesty jsme si v krámku koupily pivo a šly ho vypít před školu, kam ještě dopadaly poslední paprsky sluníčka. Nikdo nás nesebral za popíjení na veřejnosti a dva kluci s pivkama si dokonce sedli proti nám a ani na nás moc divně nekoukali, takže můžeme prohlásit den za úspěšný.

Postřehy a objevy.

- Rusové jsou ještě línější než já. Na výlet na sopku jezděj výhradně autem- vždycky zastavěj na vyhlídce, pokochaj se (mnohdy bez toho, aby opustili auto) a popojedou na další vyhlídku (cca 50 metrů). Takhle pokračujou až nahoru a dolů se opakuje stejný scénář- fakt prča.

- Od jednoho Rusa, se kterým přišel včera domů náš Francouz, jsme se mimo jiné dozvěděly, že v Rusku se pije skoro výhradně v soukromí a vodka (proto tolik alkoholiků). Ženská venku s pivem je v podstatě tabu- vlastně by ženská teoreticky neměla pít vůbec (ještě že mi tady tyhle předsudky bouráme, i když paní v krámku nás musí mít za absolutně exotický alkoholičky, když jsme si během dvou dní koupily každá dvě piva. A to jsme ještě jedno vypily venku na lavičce a druhý propašovaly na kolej :-)). Fakt by mě zajímalo, jak to řešej Rusky, pač pochybuju, že všechny abstinujou. Někdo by měl Rusům vysvětlit, že jít na pivko veřejně s kámošema je lepší, než se uchastat vodkou doma…