Směr Bajkal

Odjezd na Bajkal a do Irkutsku, kde setrváme do čtvrtka, takže tu nic nečekejte a jen nám držte palce, ať se taky vrátíme :-)

Kolejní schůze

Jo, já vím, že jsem naslibovala výlet na Mininské stolby a taky bych měla dělat ateliéry, jenže tohle se fakt nedá, takže se musím podělit hned …

                Dnes jsme se s Aduš zúčastnily naší první patrové schůzky s ředitelem kolejí (který nedorazil a poslal za sebe náhradu). Už jen to, že se konala v 22:45 na chodbě, nás pobavilo a to byl slabý odvar toho, co nás ještě mělo čekat. Na místě určení (před naším pokojem) se potvrdilo, že jsme vpodstatě jediné bělošky na patře, zbytek je z Kazachstánu nebo Kyrgystánu a hlavně mi jsou všichni (včetně správce patra a zástupce ředitele) po pás, takže prostě nevzbuzovali takovou autoritu, jak by si asi přáli.

                První sdělení bylo ještě celkem normálního rázu- máme se zúčastnit fotografické soutěže „jak jsem trávil léto.“ Přihlásilo se málo lidí, takže se kvůli tomu musela svolat schůze, aby se všem řeklo, že se mohou účastnit. Myslím, že na příští schůzi to dostaneme příkazem… :-)

                No a pak přišly na řadu vtipnější témata. Již zmíněný správce patra si stěžoval, že na některých pokojích dělali hluk (u nich se to navíc řekne šum- no pod tím jsme si představily tak možná hlasitější hovor- měl by to chlapec vidět na Strahově) a i přesto, že to šel řádně zapsat dolů do knihy stížností, tak to nikdo nepřišel řešit :-D No nám ho snad i bylo líto, pač se u toho tvářil jako chlapeček, kterej mamince rozčarovaně oznamuje strašné zjištění, že Ježíšek není…

                Následovalo oznámení, že protože se ten „šum“ odehrál, i když na ně nikdo nakonec nepřišel, snižuje se počet návštěvníků na jednoho obyvatele kolejí z nekonečna na tři- když chcete pozvat kamarádů víc, tak musíte poprosit nějakýho souseda, aby je pozval on (už teď je nutný na vrátnici nechat naši kolejní kartičku a občanky všech návštěvníků, když jde někdo na návštěvu, takže pokaždé musíme dolů…).

                Hned potom jsme se ale dozvěděli, že počet návštěvníků na jednoho je minimálně do neděle nula, protože studenti neházej odpadky do popelnic, ale nechávaj je na rohu budovy a dokud se nepolepšíme, tak nebudou návštěvy :-). Abyste chápali, studenti ani nejsou takový prasata- smetí se tu normálně fakt háže do popelnic, jenže teď je cesta k popelnicím rozježděná, takže musíte projít deset centimetrů hlubokým červeným bahnem- obzvláště slečny v lodičkách tuto skutečnost vítají. Navíc nejkratší cestu nám zatarasili bezpečnostní páskou (podle mě jen ze škodolibosti). Jak nám ale zástupce mile osvětlil- dá se to přeci obejít (místo tří metrů bahnem je to asi 50 metrů bahnem- nadšení se objevuje i u jedinců v bytelnější obuvi). Chtěla jsem se zeptat, jestli k tomu tedy dostaneme erární broďáky, ale naštěstí jsem nevěděla, jak se to řekne, pač bych za takovou podvratnou poznámku jistě byla zaznamenána do knihy hříchů. Jak totiž vzápětí poznamenal správce- je sice trochu nepříjemné se tím bahnem mezi tatrovkami a litím betonu každý den prodírat ke škole, ale je to STÁTNÍ stavba, takže bychom vlastně měli bejt poctěni, že se dostaneme tak blízko. Ještě k tomu odpadu- popelnice jsou sledovány kamerou (jako všechny-snad jen veřejný-prostory tady na kolejích) a i když to znamená zaměstnání dalšího člověka, tak bude ostře sledováno, jestli všichni odpad házej tam, kam maj- přistižené odpadové anarchisty čekají kruté tresty- nevím, jestli máme být rády, že nevíme jaké… :-D

                Odpadem jsme se zabývali i nadále- na začátku léta někdo nechal na společném balkóně židli a pytel odpadků, a dokud se někdo nepřihlásí, tak se to nejspíš bude řešit na každé schůzi. Do této chvíle jsme ještě dokázaly udržet jakž takž vážné výrazy (pač všichni kolem to očividně vážně brali), ale když správce prohlásil, že pytel s odpadky byl pečlivě prozkoumán a bylo objeveno, že jde o odpad dámský…no to už na nás prostě bylo moc… Nezačaly jsme se smát úplně nahlas, ale myslím, že slzy potlačovaného záchvatu smíchu nás v tom vážném hrobovém tichu, keré zachovávali ostatní, nejspíš prozradily...

                A třešnička na dortu nechyběla- to, že se tu kontrolujou pokoje (většinou když v nich nejste), jestli v nich namáte moc velkej bordel, je tu celkem normální, ale teď si má každej pokoj vytvořit tabulku s rozpisem, kdo kdy co bude uklízet a jestli to opravdu uklidil (jako jestli vlastnoručním podepisem nebo mi to zhodnotí ostatní spolubydlící, na to jsme neměly odvahu se zeptat). Např. stírat můžeme jednou tejdně, ale zametat bychom teda měli častějc. Zvolený zástupce bude pokoje (a tabulky) namátkově kontrolovat- opravdu by mě zajímalo, jak zjistí, jestli jsem nádobí umyla já nebo Adéla, která by byla podle rozpisu na řadě- i když po tom, co tak přesně dokázali poznat, čí je pytel smetí… :-D. A my jsme nechápaly, když jsme tu po klucích objevily papír s nadpisem „Aby Češi nevypadali jako prasata“ v pondělí zamést, v úterý setřít podlahu (VODOU A HADREM!!)... prostě úlet. No je fakt, že mi to nedalo a šla jsem se zástupce zeptat, jestli to jako fakt myslej vážně, a jestli nevadí, že si tam jako hodnocení budem podle výkonu malovat prasátka nebo sluníčka jako na táboře a že za sluníčko bychom teda chtěly bonbón :-D. No vzhledem k tomu, že jsem ho o polovinu převyšovala jak věkem, tak vzrůstem, tak ještě než jsem stihla nadnést dotaz celý, tak mě ujistil, že my si rozpis vést nemusíme, protože jsme čistotné i bez něj- bránice už fakt přestávala zvládat- myslím, že jsme byly největší podkopávači morálky, co tu kdy měli… :-D

                Tím byla schůze ukončena a všichni se mohli rozprchnout do pokojů, aby zde začali tvořit úklidový rozpis. My jsme se tedy ještě stihly seznámit z Kzrgyzskami z druhého křídla budovy (určitě máme přijít na návštěvu) a taky jsme konečně objevily někoho s brouskem, pač našimi noži už se člověk nepořeže, ani kdyby chtěl…

Po návratu na pokoj následoval půlhodinový smích- musím říct, že už jsme tu zažily divný věci, ale tohle rozhodně vede…

Trocha oslav

Večerní pohled na most

Oslava číslo dvě- první bohužel unikla mým dokumentaristickým sklonům...

Olja, já, Aduš, Dáša a skvělé kapučíno

Čajníčky jako je ten na stole tu maj doma všichni, jen my vaříme čaj barbarsky v rendlíku :-)

Mňamka

Na dary taky došlo

Ádina dárková svatyně. Nejlepší dárek- kabelka z běresty- březový kůry. Ta je fakt hustá. Věci z běresty tady patřej k tradiční výrobě. No a nejzlejší dárek je pytel semínek z cedru. Na ulici stojí kelímek asi 70 rublů, ale Oljina sestra na ně chodí do lesa, takže Aduš dostala takovejhle megapack. Loupání a konzumace jsou strašně návykový, takže každej den strávíme tak hodinu hrou na Marfušu- naše zuby i žaludky nás jistě milují :-D

První sníh- trochu lepší fotka než ta moje z devátýho patra, červenej žigul je ideální podklad :-)

Příprava na oslavu číslo tři- sbírka lahví od vodky může mít i čistě praktickej význam...

Aduš: Sakra, toho těsta mi zbylo málo, ale když to takhle narafičim a pak to tady dost natáhnu a rychle připlácnu, tak by to mělo bejt v cajku :-D

Takhle krásný miminka to byly, než jsme přišly na to, že jsme neosladily jablka vevnitř...no pak už nebyly tak krásný...

Nejdražší štrůdl našeho života (a to do toho nepočítám to špatný těsto, který se nám povedlo koupit místo listovýho)

Fakt se to dalo jíst...no vlastně to bylo tak dobrý, že jsme se tím stihly přežrat ještě než holky dorazily..

Žádný troškaření- pro každýho jedna nohavička :-)

Dneska se mluvilo o konci světa- no tady to na něj chvilkama i vypadalo...

Plynulý přechod na bramboráky

Asi nějaká krizovější chvilka- ruka rychlejší než oko (foťák) :-)

Bramboráky i štrůdl holky naprosto uchvátily

Rusko-kazašsko-česká dámská jízda, naše řady rozříšíla ještě Madina

Další dárky do svatyňky :-)

Čokoláda Kazachstán nás rozhodně dostala :-)

První zkoušky- na začátku října, to jsem ještě neviděla...

Nevím, jestli už jsem se tady na blogu zmiňovala o tom, že s náma tady v Rusku žije časožrout- hrozně nedobrý zviřátko, který v neskutečným množství žere čas ( a občas taky bonbóny, ve tři ráno luxuje ledničku nebo dělá hroznej bordel v pokoji- i když za ten občas může taky temná strana síly samozřejmě) zkrátka díky němu se nám tady času těžce nedostává- proto blog těžce zeje prázdnotou- to jen abyste chápali situaci.

Takže tady ve zkratce dění minulého týdne (10.-16.10). Hlavním bodem programu bylo zakončení dvou předmětů, protože vyučující Věra Borisovna mizí za svým chotěm do Belgie. Současný umění ještě nevypadá tak hrozně- leccos už známe a přednášky jsou celkem srozumitelný, Umění v sibiřské kultuře už je o dost horší- všechno slyšíme rozhodně poprvé a na přednáškách je to solidní informační smršť, který z poloviny nerozumíme…

V úterý nás přišla svými zápisky z minulých let zachránit Olja- díkybohu za ni- ne že bychom těm zápiskům víc rozuměly, ale aspoň máme co zadávat do překladače, protože ten s našima zkomolenejma přednáškama většinou nechce mít nic společnýho. No i tak ale naše učení nemělo dlouhého trvání- večer před zkouškou (ostatně jako vždycky :-)). Teda ze současného umění je to vlastně jen zápočet. Ve středu jsme se tedy dostavily a vyslechly potěšující zprávu, že kdo byl na všech přednáškách (my třeba například), dostane zápočet automaticky. Ostatní psali kroužkovací test na А,Б,В,Г (A,B,V,G). Pár otázek bylo i na vlastní vymejšlení. No ještě že jsme nepsaly- trapné pořadí písmen ruské abecedy totiž zcela očividně znemožňuje využít známé studentské finty- když nevíš, dej za C… :-) No dobře, teď trochu vážně- test jsme si nakonec vzaly, abychom alespoň viděly, o co šlo, a myslím, že bychom to daly, i když jsme u některých otázek jen tušily, co se po nás vlastně chce :-).

V pátek se pak konala zkouška z již zmíněného umění v sibiřské kultuře. K naší nevíře se i tady vyplatilo chodit na přednášky, takže na nás čekala lehce vydobytá „pjaťorka“.  Ostatní (víc než polovina) opět psali test. My jsme ho nakonec vyplnily na místě taky a měli jste vidět Věrčin výraz, když zjistila, že sme to zvládly rychlejc a správnějc než ostatní a ještě za katedrou, takže jsme (na rozdíl od všech) nemohly opisovat- docela bžunda a fakt mi nejde na rozum, co tam ostatní vymýšleli, když i my jsme věděly správný odpovědi… Každopádně nás potěšilo, že jsme dostaly jedničky (pětky) i bez zahraniční protekce pač protekci očividně měli všichni :-). Už vidím, jak by u nás na škole přišel vyučující s tím, že dá jedničky všem, co chodili na přednášky- to by ho děkan vynesl v zubech. My ale máme podezření, že to Věra Borisovna dělá zdejšímu děkanovi tak trochu naschvál- když se vdala do Belgie, tak ji nechtěl pustit a nakonec ji přesvědčil, aby vždycky na půl semestru přijela odučit svoje předměty. No a Věrka teďka vždycky škodolibě všem dá áčka zadarmo a baví se tím, že děkan ještě musí dělat, jak je jí vděčnej :-). Je ale fakt, že z přednášejících, které máme, je asi fakt nejlepší a o Sibiři a umění ví nejspíš všechno.

Za odměnu, že jsme tak pěkně všechno zvládly, si jedeme koupit zimní boty. Musím říct, že tady mají nepřebernej výběr opravdu hezkých kousků, jediná smůla je, že končej na velikosti 41 (no vlastně jsme jednou viděly i 42, abych jim nekřivdila). Zamrzí, že velikost bot pro mě začíná na čísle 43. Nakonec jsme ale na doporučení skončily v obchodě „Královská velikost“. Když pominu ten název, tak to byl celkem normální obchod, kde měli jediných pět párů dámských zimních bot v Krasnojarsku, co mě byly. Jedny s ovcí uvnitř už mám v botníku, tak uvidíme, jak budou fungovat. I když paní prodavačka se nad naším požadavkem, že chceme boty do mínus čtyřiceti, jen usmála a prohlásila, že takový nejsou- v takový kose umrznem ve všem kromě válenek, který nevedou.  V takovým počasí se prej jezdí taxíkem a netrajdá po venku. Nabízí se otázka, na co takový taxíky jezděj, odpověď je „lepší nevědět“ :-D

Sobotní tancování stojí za zmínku jen kvůli tomu, že Pavel začal vyhrožovat tím, že jako školní soubor budem muset s něčím vystoupit na nějaký školní hurá akci- my jen doufáme, že to nadejde, až už tu nebudem…

Aduš taky našla na netu školní turistickej oddíl, kde maj na zítřek naplánovanej výlet na Minijské stolby. Sraz zejtra v neděli!! v 8:10!! na nádraží. Prej rozhodně jedem- nevíme sice s kým a kam ani jestli se můžem takhle natvrdo připojit, ale nějak to dopadne. Mě teda nejvíc děsí ten čas…no snad přežijem…

O výletu příště- časožrout zas nějak zařídil, že je půl třetí ráno (navíc zmizely všechny karamelový bonbóny)….nechápu, ale je tu naděje, že třeba za chvíli pojde na přežrání…

Mininské stolby

Slibuju, že dám někdy dohromady i nějakej ten text, ale takhle k večeru (dvě ráno) se to fakt nedá...

Půl osmá ranní před nádražím...

Po hoďce čekání konečně světlo

 Nádraží maj pěkný a hlavně uklizený

Revizorky v civilu a se sváčou v kabelce mě pobavily

Na osobáček celkem prima vlak...

Krasnojarská kaplička obklíčaná vysokým napětím

Podzimno

Hláška dne: Ty jo, od čeho jsou ty obrazce v obilí? (zcela vážný dotaz od Noriho z Kazachstánu) Od traktoru zlato. (já (česky) a zároveň sympatická babička (rusky), co s náma sdílela sedadlo)

V těchto pofidérních domcích fakt lidi bydlej i přes zimu

Zastávka Karaulnaja

Ráno to za městem na krátký rukávy moc nevypadalo

 První zastávka- ještě že Klára neměla vestu, pač by na ní zcela jistě měla jazyk...

Nejdřív jsem myslela, že si s gumákama do batůžku dělaj legraci, ale nebylo to až tak zcestný- a to už nejmíň měsíc nepršelo...

Samý nástrahy

Ale kladinu i přes protesty zvládla i Aduš

První "stolb"

Výhled na lesy- na co jinýho taky tady

První stolb pokořen

Nemám tam dole nikoho jako měřítko, ale vysoko to rozhodně bylo...

Horolezec jak má bejt

Alfu jsme sebou měli jako obranu před medvědama- no možná dobře, že už spěj, takhle na ní aspoň zbylo hlídaní svěřeného stáda, což brala opravdu vážně :-)

No na čepici ani na bundu to nebylo- ty Rusové fakt nejsou otužilci :-)

Dokumentace místní flóry

Ten mech, lišejník nebo co to je, byl fakt boží

 Tak trochu prales

Ta divná věc zblízka

A ještě víc zblízka

I normální lišejník se našel

Smrky tu vypadaj spíš jako tůje- taková tůjková tajga

Borovice tu maj celkem solidní rozměry...

No nic, konec biologie, jdeme dál

Zas mokřad

Nejlepší stolb dne

Tady dokonce došlo i na ty krátký rukávy :-)

Jo, takhle byl ten výlet docela fajn

Opět společná stínová s Aduš

Výhled na les

Takhle to vypadá, že jsme minimálně na vrcholu světa- no vzhledem k tomu, že jsem po cestě nahoru málem umřela, tak možná i jo :-)

Gáblík v lese

Nástěnné malby- nejspíš asi kentaur, kterýho nabodnul mamut zkříženej s krávou :-)

Skupina čtyřkolkových "turistů"- nechápu, jak se tam tím terénem dostali, ale aspoň jeli po cestě- taky na to vypadala...