O věcech dávno minulých...

16.-21.10.

Tramtadadá- je to neuvěřitelné, ale mám tu pokračování deníčku. I když teda na Bajkal ještě pořád nedošlo…vlastně mi před ním ještě chybí jeden tejden…ale tak třeba to někdy dopadne :-) Takže s jeden a půl měsíčním zpožděním- výlet na  Minijské stolby…

V neděli jsme se probudily do tmy a zimy- to se ani po příjezdu na nádraží moc nezlepšilo… Ale alespoň jsme viděly, jak hezky maj celou budovu osvětlenou. Tiply jsme jeden z vchodů a začaly pátrat po něčem, co by mohlo připomínat příměstské kasy, kde byl sraz (s těma neznámýma lidma). Po chvíli hledání jsme objevily akorát kasy dálkové, takže nezbylo než se zeptat. Než Aduš stihla něco namítnout (a ukázalo se, že chtěla, pač místním orgánům moc nedůvěřuje), tak jsem odchytla první zřízenkyni po ruce, která nám poměrně ochotně poradila- Aduš poznamenala, že jen proto, že nebyla policajtka :-). No nicméně jsme musely ven z budovy, projít pod schodištěm a tam se konečně krčily příměstské kasy. Nakoupily jsme lístky- za plnou cenu, pač kartičky studenta, na který je sleva 50% stále ještě nemáme- a postavily se k oknu s tím, že nás takhle ostatní spoluturisti už jenom díky našim oblečkům a batohům nemůžou přehlídnout . A taky že ne- během hodiny (ano, byly jsme tam pro jistotu o HODINU!! dřív- to se mi nejspíš ještě nikdy nestalo) se kolem nás nashromáždilo asi 30 lidí, kteří zcela jasně zapadali do kategorie turista. Během čekání jsme se bavily pozorováním lidí u kas- konečně rusové z venkova tak, jak si je představujeme- někteří dokonce i v holinkách, pač si do městě očividně jen odskočili. Nakonec dorazila i vůdkyně celé výpravy. Hned se začala shánět po dvou cizinkách, které snad měly dorazit- když se ukázalo, že jsme si je sami našli na internetu, dorazily jako první a ještě si samy zvládly koupit lístek (správnej), tak ji málem upadla brada na zem :-).

Vlak byl klasickej příměstskej couráček- tady jim říkaj električka, ale byl novej a vevnitř čistej. Prostě je vidět, že je to hlavní ruskej dopravní prostředek, takže o něj dbaj. Pobavili nás průvodčí- dvě dámy oblečení spíš na nákupy do centra města než na cvakání jízdenek. Navíc obě měly kabelky, ze kterých jim vykukovaly housky se salámem- to nám přišlo sympatický. Míň sympatický bylo, že hned na další zastávce vysadily pár našich, protože sice měly jízdenky koupený na studentskej průkaz, ale v průkazu jim chybělo nějaký razítko, takže smolík, možná můžeme bejt rády, že jsme si tohle ušetřily. Sedadlo s námi sdílel ještě Noori a starší milá a vševědoucí paní. Noori byl rád, že nás poznává, protože se kamarádil i s Pavlem, který tu byl před námi, a paní byla taky ráda, protože jsme prostě cizinky. Projížděli jsme přes příměstské vesničky- myslím, že se moc neliší od vesniček v úplné divočině. Připomínají spíš naše zahrádkářské kolonie, ale lidi v nich prý normálně žijí i přes zimu. Bylo vidět, že za městem je podstatně chladněji- u nás na kolejích byly nad ránem tak tři stupně nad nulou, ale tady už rozhodně mrzlo- všude námraza a povalující se mlha. Listopad jak vyšitej- na říjen slušný :-) Naštěstí bylo jasno, takže i když jsme vystoupily do solidní kosy, dalo se očekávat, že snad bude líp. Nebylo líp, pač přišel na řadu kopec- i když asi jsem to měla očekávat.. Tyhle stolby jsou víc schovaný v lese a navíc jsou dost za městem, takže další turisty jsme sice potkali, ale bylo jich jen poskrovnu. Cesta lesem ale byla boží- teda až na to bahno. Bylo mi divný, proč v pozvánce psali, že gumáky snad nebudou nutný- myslela jsem, že po dvou měsících sucha si dělaj legraci, ale ne…gumáky by měly něco do sebe, protože bahno na některých místech dosahovalo skoro ke kolenům a musely jsme bejt docela akční, aby nás zcela nepohltilo.  Samotnej les připomínal spíš prales. Ohromné borovice a smrky obrostlé mechem, který z nich visel v hustých chumáčích. Navíc skrz něj ještě šajnilo slunce- no prostě bomba. Jen teda podle polohy lišejníku nepoznáte sever, pač roste hojně ze všech stran. Nejspíš to znamená, že je tady sever všude. Teplotou by to tak odpovídalo.

Na všechny stolby, se dalo vylézt. Někdy sice dost krkolomně, ale stálo to zato- byl z nich krásný výhled…na les…na spoustu lesa. A pakt teda ještě na mlhu, která ale byla tak hustá, že by se dala krájet, takže jsme vypadali jako ostřílení horolezci, co se vydrápali až nad mraky. Na vršcích stolb navíc nestínily stromy, takže bylo příjemně i v krátkém rukávu. Myslím, že to bylo naposled, co sem si ho tady mohla užít.

Prima byl taky obědový piknik. Každý vytáhnul domácí oběd od maminky v plastové krabičce a termosku s čajem- to nám hodně připomnělo Čechy. Taky se rozběhla debata odkud kdo je a co kdo děláme. Jméno jsem si zapamatovala sice možná tak u Alfy (pes, kterej nám dělal ochranku před medvědama :-)), ale nás si nejspíš opět pamatují všichni.

Po cestě jsme potkali tipycké ruské „turisty“. Byla to skupina asi dvaceti lidí na čtyřkolkách- uprostřed lesa. My jsme občas měli problém dostat se tam pěšky- nechápu jak to dali na takových monstrech, ale přišlo nám to jako dost velká zvrhlost…

Zpáteční cesta vlakem byla celkem adrenalinová- v neděli večer se do města vracej všichni, takže jsem cestu strávila naplácnutá na dveřích vlaku a doufala, že jsou pevný jako skála, pač bych jinak nedobrovolnej výsadek měla jasnej. Naštěstí navzdory vší pravděpodobnosti nepovolily a Klára přežila.

Výlet se tedy nakonec vydařil (i když Klára bude ještě tak tři dny nemohoucí), jen je škoda, že jsme turisty objevily až teď, protože na moc výletů už to před příchodem tuhé zimy nevypadá.

Zbytek týdne byl ve znamení oslav. Aduš se se svými pětadvacátými narozeninami definitivně zařadila do kategorie vykopávek (minimálně tady na univerzitě :-)). V pondělí se slavilo s kamarády ze SibGau. Neměli moc promyšlený, kam půjdeme, takže nás nejdřív pěkně povozili po městě, než se nakonec shodli na jedné pizzerii. Výběr to ale byl dobrý, stejně jako pizza a mojito, které zde podávali. 

V úterý jsme šly s Oljou a Dášou na kafe (a opravdu zůstalo jen u kafe- krize). Do seznamu příjemných kaváren jsme tak ale mohly přidat další dva kousky. Holky se opravdu vytáhly a daly Aduš parádní dárky (viz některá z fotodokumentací asi tak před měsícem). Tady si totiž všichni hrozně rádi dávaj dárky. Maďaři dokonce prohlásili, že se před ruskými kamarády neodvažujou říkat, že se jim něco líbí, pač oni jim to hned chtěj kupovat a věšinou si to nedaj vymluvit.

V pátek jsme pozvaly holky na návštěvu k nám, protože chtěly vidět, jak vypadaj naše koleje. Přípravy, které této návštěvě předcházely, dosahovali gigantických rozměrů- minimálně tvorbu štrůdlu a bramboráků jsme pojaly ve velkém stylu. Klacky pod nohy nám někdo začal házet hnedka z kraje při nákupu listového těsta. Prodávají ho tu mražený ve více druzích a my jsme tak dlouho vybíraly to nejsprávnější, až jsme koupily těsto na pelmeně (prostě na noky)- fakt nechápu, kde mohla nastat tak fatální chyba…asi v matrixu. Mno přišly jsme na to samozřejmě až doma, ale naštěstí nás zachránily zdejší malé obchůdky, kde mají vpodstatě všechno. Zbytek přísad (jablka, rozinky, mandle a vlašské ořechy) nedělal takové problémy, akorát zvedl cenu štrúdlu asi tak na úroveň menšího auta, protože většina z nich není pro zdejší kuchyni obvyklá.

Aduš byla hlavní štrůdlmaker- než šoupla první dvě nohavice do trouby, tak se přišla pochlubit, jak je má krásný…bohužel hned na to zjistila, že je vevnitř neosladila…mno pak už sice nebyly tak krásný, ale chutnaly skvěle.

Těsta jsme nakonec koupily dvě, protože jsme si nebyly jistý, který bude lepší…mno dobrý k našemu překvapení byly obě, i když to znamenalo, že štrúdlu bylo jak pro regiment a ne pro čtyři holky, ale alespoň zbylo na snídani.

Bramboráky kupodivu spolupracovaly dobře, takže k nim žádné veselé historky… teda vlastně- zapomněly jsme na ubrousky, takže nastalo dilema, jestli je chceme mít radši navoněné horskou vůní od toaletního papíru nebo potištěné zajímavostmi ze školních novin… :-)

Samotná návštěva se nakonec rozrostla ještě o Mandinu z Kyrgyzstánu. Která s námi chodí na tancování. Vlastně se divím, že na nás nikdo nepřišel, protože jsme musely bejt slyšet přes celý patro (a to jsme-nečekaně- nic nepily). Opět jsme byly zavaleny množstvím nových informací, jak z ruského tak kyrgyzského života (např v Kyrgyzstánu bych si dávala na ulici pozor- když si vás chlápek vyhlídne jako budoucí manželku, tak vás může unýst a vzít si vás za ženu (dokonce bez souhlasu vašich rodičů!!!)- Mandina sice říkala, že teď už se to dělá jen symbolicky, ale proč riskovat, že jo…). Holky nás vedle informací zavalily taky množstvím domácích potravin- to abychom tu netrpěly a abychom konečně pochopily, jak vypadá „varenie“. No je to prostě řídká marmeláda. Spíš nás zarazilo, že je z žimolostě…po dlouhé debatě o co vlastně jde, která nikam nevedla, nám google prozradil, že to je zimolez- fakt bych neřekla, že je ten keř i na něco jinýho, než na okrasu. Ale varenie bylo výborný.