25.8. (čtvrtek)
Naše cesta začala v Brně na letišti. V neskutečném vedru (30°C) na sebe oblékáme trekové boty, svetry a bundy abychom se vešli do váhového limitu, protože 9euro za kilo navíc nám přijde trochu moc. Letadlo, kterým letíme, je tak malinké, že se v něm k pobavení posádky ani nepostavím. K jejich dobru ale musím říct, že se sice chvilku bavili, ale pak nás přesadili ze stísněné dvousedačky veprostřed letadla dopředu, kde jsme každá měla dvousedačku pro sebe a já si mohla skoro natáhnout nohy. Let byl v pohodě- krásný výhled a hodně jídla, takže spokojenost. Do Moskvy jsme ale dorazili se zpožděním, takže při přestupu zrovna nebylo času nazbyt. Navíc celé odbavení probíhalo nanovo, takže opět sundávání bot při průchodu rámem (jen opravdovej inteligent by si na sebe na cestu vzal děravý ponožky- obě). Každopádně druhé letadlo už bylo větší a v podstatě nové (ruské aerolinky překvapily). Tady už byly trojsedačky, ale měly jsme jednu jen pro sebe, tak se to dalo. Na rozdíl od předchozího letu jsme seděly až vzadu, Kája by to určitě přivítala (pač ve filmu vždycky přežijou ty vzadu), ale vzhledem k tomu, že to bylo hned u záchodů a většina Rusů zřejmě trpí prostatickými potížemi, tak u našeho sedadla věčně postával hlouček stepujících. Nejlepší byla skupinka malých nejspíše mažoretek a velkých asi fotbalistů- obě skupiny chodily na záchod pohromadě (byla to fakt „štreka“ a jejich trenéři se nejspíš báli, aby se po cestě neztratili…i když zas byli to mažoretky a fotbalisti, takže možná tyto obavy byly namístě….).
Poznámky a objevy:
Při letu s Ruskými aerolinkami (nebo alespoň s UTAir) je úplně jedno, kolik váží nebo jak je velké vaše příruční zavazadlo do letadla- pokud v něm teda nemáte zbraně a pokud ho zvládnete narvat do přihrádky nad vámi. Nic za něj neplatíte. Na cestě z Brna se to moc neprojevilo, ale z Moskvy už skoro všichni letěli s asi pěti velkými igelitkami a žádným kufrem na odbavení :-))
26.8. (pátek)
Díky časovému posunu (+6 hodin) jsme do Krasnojarsku dorazily na druhý den v šest ráno. Bohužel se opravdu potvrdily naše nejhorší obavy a nikdo na nás nečekal (pozn. Při nejbližší příležitosti zabít a zakopat v sadu všechny, co za to můžou, pač nečtou maily, a obzvlášť pak Požára, kterej mi do telefonu svatosvatě slíbil, že to zařídí a ozve se, ale pak už mi pro jistotu ani nezvednul telefon). U letiště uprostřed lesa v cizí zemi (ještě ke všemu v Rusku) a v tuhle hodinu to opravdu potěší. Telefony nikdo nebral. Nicméně po půlhodině pátrání a odmítání taxikářů, jsme vyzjistily, že do města jede i autobus- u kasy na něj stála solidní fronta. Bohužel jediné, co jsme znaly, byla adresa univerzitního kampusu a části města, do kterých autobusy jezdily, nám nic neříkaly (pozn. pro příště si pořídit mapu nebo alespoň plánek města předem). K našemu štěstí ale byla paní za okénkem opravdu vstřícná a nejenže měla trpělivost s mojí ruštinou, ale dokonce znala tu adresu, takže nám poradila, který autobus pro nás bude nejlepší (Bůh jí žehnej) a dokonce zrovna jel, takže jsme ani nemusely půl dne čekat. V autobuse nás potkalo štěstí číslo dvě, když se ukázalo, že mladík sedící vedle mě na univerzitu, kam jsme mířily, chodil a dokonce vystupoval na stejný zastávce jako my, takže nám v Krasnojarsku poradil, jakýma autobusama se tam dostaneme a kde máme vystoupit (doufám, že Bůh nezapomene ani na něj). Kampus a zahraniční oddělení byly hned u zastávky. Ukázalo se, že náš koordinátor Mikhail je na služebce (nejspíš na měsíci, kde nemaj internet) a navíc si myslel, že máme přijet 1.září- no kdyby nám to napsal, dost věcí by to usnadnilo. Místo něj tam ale byla Kaťa a ta naštěstí byla člověk na správném místě, takže zvládla zařídit všechno ostatní včetně kolejí, kde s námi nečekaně ještě nepočítali a dokonce se omlouvala, že ještě tak týden budem bydlet v dvojbuňce s klukama z Francie a až pak to budeme mít jen pro sebe. Pro představu je to regulérní byt (cca60m2) s dvěma pokoji, záchodem, koupelnou, kuchyní, předsíní a balkonem (na kterej se může přes kluky nebo oknem v kuchyni J) to vše za 470 korun za měsíc. Budova je skoro nová a až na pár instalatérských zajímavostí je v pohodě a snad neumrznem. Kluky jsme dost zaskočily, ale než jsme se vrátili z krátké prohlídky okolí, tak stihli celkem obstojně uklidit :-D jejich jména si absolutně nepamatuju, ale jsou celkem v pohodě, i když jsou chemici a jeden mluví jen anglicky, takže mu Aduš nerozumí a druhej jen trochu rusky (ruština ve francouzském podání je fakt vtipná), ale ruce a nohy to jistěj. Zítra ráno prej jedem na výlet, ať si to hezky užijem, když už jsme tu dřív. Má dorazit i Mikhail, tak doufám, že se bude snažit, jinak ho sad nemine.
Poznámky a objevy:
- v Rusku se říděj heslem „kdo by se s tím zasekával nebo dělal s předstěnou, když to může vést po zdi“, takže jsou všechny vodovodní a někdy i elektrický rozvody vidět i u nových staveb. Obzvlášť u umělohmotných trubek je to velká paráda :-))
27.8. (sobota)
Jedeme na výlet na Stolby (přírodní park hned za městem). V osm zcela svižně a odpočatě vyskakujeme z postele a už se moc nadšeně těšíme na celodenní túru po horách (asi 20km). Tak to teda podle Mikhailova výrazu nejspíš mělo proběhnout…ale BOŽE! v osm nevstávám ani doma (navíc doma jsou dvě v noci- nejlepší čas na to, jít spát). A hory!!! No teda nakonec to byly spíš skály, ale rozhodně se k nim muselo hodně nahoru (Pro Aduš to teda bylo v pohodě, ale já tam málem umřelaJ). Nejdřív jsme přejeli autobusem celé město a tam už čekal zbytek výpravy- zahraniční studenti z Tomsku, kteří tu byli na výletě. K našemu překvapení výprava obsahovala kromě Švédů, Němců, Francouzů a Švýcarů i dva Čechy. Jeden z nich celkem správně odhadl situaci, když pronesl „hele ty holky vypadaj jako Češky.“ Jenom nechápu, proč je vyvedlo z míry, když jsme na ně opravdu spustily česky J. Kuba, Ondra i ostatní byli v pohodě. Každej uměl trochu Rusky a pak další směskou jazyků, takže domluva tradičně rukama, nohama a hatmatilkou, podle toho, kolik jazyků jste s dotyčným měli společných. Vrazili jsme na cestu, já jsem toho měla dost už asi po dvou kilometrech do kopce- a to jich jen k těm skalám bylo sedm, paráda. Ale když už se konečně vylezlo nahoru, tak to bylo prima- takový prachovský skály s výhledem na nekonečnej les. Pak už se rozjel kolotoč- vylezeme na skálu, dvě hodiny focení ve všech možných pózách, někdy sváča, slezeme dolů, dojdeme k další skále a znova…Ale bylo celkem pěkně vidět na Krasnojarsk v dálce. Slovo dne bylo brunduk- prostě Chip a Dale- malé veverky, které měly všude po parku krmítka, takže pořád běhaly sem a tam, aby našli to nejplnější- indikátorem přítomnosti brunduka byl člověk (nebo skupina lidí) s foťákem ležící na zemi. Po horách jsme lozili celkem dlouho, ale po návratu do města ostatní ještě chtěli jít do ZOO, která je hned vedle. To už na nás bylo moc, chyběla nám síla i peníze (pač jsme místo směňování, nakupování a podobných naprosto zbytečných věcí trajdaly po horáchJ). Takže nám Mikhail napsal, jak se dostaneme zpátky, a po rozloučení nás nechal na pospas vlastnímu osudu. Největší krize přišla v autobuse- musely jsme hoďku stát, pač byl plnej- no myslim, že jsem to tam párkrát zalomila ve stoje J. Po příchodu na kolej, jsme akorát snědly zbytek jídla a pak už sladká postýlka.
Poznámky a objevy:
- každý autobus má svého průvodčího (konduktorka), který vás zkásne hned jak nastoupíte o 13 rublů. Je jedno, kolik zastávek jedete, vždycky platíte stejně. Nám se to celkem vyplatí, pač budem jezdit jedním autobusem přes celý město (40-120 minut). Hloupý je, že nemaj časový jízdenky třeba na měsíc, takže člověk sebou pořád musí tahat drobný.
- zastávky autobusu jsou dobře značené- vždy modrý štítek se seznamem autobusů a jejich jízdním řádem. Štítky jsou ale asi drahé, takže když dojde ke změně, tak je nikdo nevymění, takže svůj spoj můžete hledat marně. Taky nemají přesný jízdní řád, ale udávají, v jakém intervalu autobus jede (např. 6-20 minut, to člověku fakt pomůže :-))
28.8. (neděle)
Dnešek začal hezky v jednu odpoledne. V plánu byl stejně jen výběr peněz z bankomatu a nákup, tak kam se hnát…Všechno v pohodě, akorát si ostatní museli myslet, že jsme poprvé v obchodě- půlhodinové čtení etiket a následné dohadování, cože to vlastně je a jestli je to lepší než to vedle, tomu rozhodně nasvědčovalo. Za pokladnou nás odchytila slečna nabízející vzorky žrádla pro kočky- když zjistila, že jsme cizinky, tak se zachichotala, poděkovala a odběhla, načež nám žrádlo přišli nabídnout ještě všechny ostatní slečny, aby nás viděly na vlastní oči J. Zbytek dne ve znamení poflakování.
Poznámky a objevy:
- Maximální výběr z bankomatu- 7500 rublů naráz- to takhle zkraje není moc. Uvidíme, jestli to mají všechny bankomaty stejně…
- Jakmile ostatní poznají, že jsme cizinky (obvykle po našem prvním ruském slově nebo i dříve, když se mezi sebou bavíme česky), začnou se uculovat (popřípadě i mávat na známé, ať se jdou taky podívat) a snaží se zjistit, odkud jsme. Je jedno, jestli je to prodavačka v obchodě nebo náhodný kolemjdoucí na výletě po lese. Odvážnější nás rovnou odchytnou, když se spolu bavíme česky, a ptají se, jestli zvládáme ruštinu, načež přijde smršť všemožných otázek. Je to docela legrace, protože Evropany tu zjevně moc často nevidí. Zatím to ale vždy bylo k našemu prospěchu a všichni na nás po tomto zjištění byli moc milí- dokonce i paní na vrátnici u kolejí a to je co říct.
Žádné komentáře:
Okomentovat